Legenda o Zrcadlové Koze

V rozkošném údolí, kde Jizera plyne,
hospůdka ke stráni tulí se, vine.
V ní kdysi šenkýř se ženou žili,
s drůbeží, s kozou hospodařili.

Jednou tam přišli dva Toníci smělí,
jmeniny svoje zde oslavit chtěli.
Šenkýř se ženou cos kutili v sklípku,
koza jim zatím utekla z chlívku.

Mladíci stanuli na prahu šenku,
aby si zavdali likéru sklenku.
Pojednou užaslý jeden z nich
na ústa prst dal a ihned ztich.

Před zrcadlem velkým, jak praví fáma,
koketně shlíží se koza jak dáma.
Co se as v nitru kozy té dělo,
rozbité zrcadlo odpovědělo.

Že by snad sokyně, ach jáká trýzeň,
chtěla se vetříti v kozlovu přízeň?
Nebudu trpět zde záletný frej!
V zracadlo trká – divný to rej.

Když zrcadlo v střepiny rozbito bylo,
koze se značně tím ulevilo.
Sokyně zmizela – zrcadlo též
– žádná to báchorka, ani ne lež.

Epizoda tato, směšná a malá,
názvisko hospůdce milé tak dala.
Daří se dobře – to dosvědčí mnozí
– nashledanou u „Zrcadlové kozy!“